Jmenuji se Hery. Není to moje pravé jméno, ale už jsem si zvykl. Mám to jméno raději, než to své. Na to raději zapomenout. Na všechno, co jsem zažil, je lepší raději zapomenout. Žiju již třetím rokem v útulku, ale řeknu Vám, že je to stokrát lepší než u bývalého pána. Mají mě tu rádi, nemlátí mě, nekopou, nekřičí a hlavně mám každý den něco dobrého k snědku. Ale od začátku.

Narodil jsem se asi před deseti lety. Moje máma byla něco jako vlčanda a tatínek mohl být kdokoliv. Asi nějaký šikovný vořech. Bylo nás plno štěňat, pobíhali jsme kolem své mámy a byli jsme spokojení. Teplý pelíšek, stále dobré jídlo. Nic mi nechybělo.

Když jsme byli větší, chodili se na nás dívat lidé. Říkali, jak jsme krásní, hladili nás a vždy si některého z nás vybrali. Jednoho dne přišla řada i na mě. Přišel pán s paničkou a synkem. Vypadali dobře, hned jsem se s nimi skamarádil. Vzali mě do náruče a už jsem byl jejich. Přivezli mě domů, kde měli ještě nějakou psí holku. Nedostal jsem žádný krásný pelíšek, ale mně to nevadilo. Hlavně, že mě tu mají rádi a hrají si se mnou. Kluk mě bere na procházky a chlubí se se mnou svým kamarádům. Je na mě pyšný.

Vyrostl ze mě docela pěkný psí kluk a začala mě zajímat ta psí holka, co se mnou byla na zahradě. Pána i jeho rodinu jsem ale nějak omrzel. Už mě nevenčili, nehráli si se mnou. Někdy nás i tloukli, jídla stále ubývalo, bouda se rozpadala. A těch blech, no měl jsem jich plný kožich. S tou psí holkou jsem měl každý rok štěňata, popravdě i dvakrát do roka. Mě to bavilo.

Páníček nám moc nepřál, takže jídla bylo pomálu. Na štěňata moc nezbývalo, některá umřela, některá pán rozdal. Moje psí partnerka na tom byla hůř a hůř. Stále jen rodila, až umřela. Zůstal jsem sám. S pánečkama to bylo stále méně snesitelné. Pán byl často opilý a synek se svými kamarády mi také nic dobrého neudělali. Jen s paničkou nebyl problém. Nevím proč se všechno tak změnilo, nevím co jsem udělal, že jsem jim tak odporný. Je fakt, že kvůli blechám jsem dost vypelichaný a mám všude boláky. Jsem pohublý a hladový. Nemám již žádnou radost ze života. Kdyby mi alespoň pán, jeho synek a jejich povedení kámoši neubližovali.

Došla mi trpělivost! Končím tady a odcházím! Jinde bude líp.

Jak se tak potuluji ulicemi, přemýšlím, co bude dál. Kde složím hlavu? Kdo mi dá najíst? Už se stmívá a já stále nevím, kde budu nocovat. Stočím se někde pod keř. Mám hlad a je mi smutno. Né po pánečkovi a jeho rodině, ale tak celkem. Říkám si, co jsem komu udělal. Proč jsem je omrzel. Proč mi ubližovali. Nenávidím je!

Probudil jsem se do chladného rána. Blechy štípou, kůže svědí. To je hrůza. Chtěl jsem pokračovat ve svém putování, ale někdo na mě křičí. Zase chlap, rychle pryč, než mi něco udělá. Pozor, má v ruce nějakou tyč, tou mě chce asi zbít. Tak to ho kousnu. Nezbil mě, ale chytil do nějaké smyčky. Pomóc, nakládají mě do auta. Doufám, že nejedu domů, to už bych nepřežil.

Odvezli mě do útulku, jak už jsem psal na začátku, kde jsem již třetí rok. Vyléčili mi tu mojí ošklivou kůži, vykrmili mě. Vloni jsem to ale nějak nezvládl, málem jsem umřel. Ležel jsem na klinice na kapačkách a tety se bály, že je to můj konec. Ale mám asi tuhý kořínek, takže za pár dní jsem byl zase fit. Je fakt, že jsem starší pán a nebyl jsem sám, komu ta loňská vedra neudělala dobře.

Jsem na útulku docela šťastný, tety mám rád. Občas mám v kotci nějakou tu psí slečnu. Psí kluky nemám moc rád. Venčící tety mě berou na vycházky, to miluju. V podstatě se mnou není žádný problém. Dříve jsem se na procházce bál, když jsme míjeli skupinku mladých lidí, kteří se hlučně bavili. Připomnělo mi to minulost. Ale zjistil jsem, že s tetou mi nic nehrozí. Už se nebojím, ale nedospělou mládež fakt nemusím. Nejraději bych je pokousal. To je jediné, s čím se nedokážu již vyrovnat.

I když je mi na útulku dobře, chtěl bych ještě nějakou hodnou paničku, která by mě měla jen pro sebe. Chtěl bych svůj teplý pelíšek a plnou misku. Chtěl bych, aby mě každý den hladila a chtěl bych, aby mě už nikdo víc nezklamal. Nechci snad moc? Hery.

Hery čeká na své nové páníčky v „Domově naděje" v Krupce u Teplic. V případě zájmu volejte na číslo 723 489 796 nebo 417 851 197, e-mail: utulek@lozteplice.cz.