Když jsem byla malá, byla jsem taková krásná lištička. Ani nevím, kdo byli moji rodiče, pobíhalo nás po ulici hodně. Ale maminka byla jistě krasavice, vždyť se podívejte na mě. Každý se za mnou otáčí. Dováděla jsem s ostatními pejsky, běhala jsem, kam se mi zachtělo. Časem se o mě začali zajímat psí kluci, nedivím se jim.

Na jaře se mi narodila štěňátka, ale druhý den mi skoro všechna zmizela. Ještě, že mi jich pár nechali, ty si budu hlídat. Schovám si je do křoví. Štěňátka odrostla a páníčci je dali novým rodinám. Ale sama nejsem, stále mám okolo sebe spoustu psích kamarádů. Bezstarostné léto uběhlo a já zase čekám štěňátka. Tentokrát budu chytřejší, schovám všechny. Pomóc, neberte mi je. Dost jsem plakala. Dvě mi ale nechali, to jsem ráda. Pár měsíců jsem byla s nimi a pak je páníčci opět rozdali. Ani nevím komu. Zimu jsem se svými psími kamarády přečkala. Mám dobrý kožich, takže jsem neměla problém. Ale ostatní trpěli, bylo jim chladno. Někteří byli staří, jeden kámoš byl i slepý. Někdy jsou na nás páníčci hodní, ale to je málokdy. Přemýšlíme s kámošema, že odejdeme.

Je brzy zjara a já jsem se nějak zakulatila, zase budu mít štěňátka. Tentokrát je ale nedám. Našla jsem dobrý úkryt, tam je nenajdou. První den, druhý den. Povedlo se! Nenašli nás. Je ještě docela zima, snad to zvládnem. V noci byl pěkný mráz. Ráno se štěňátka nehýbala. Nedokázala jsem to. Bylo mi tak smutno. Asi jsem to pokazila. Brzy bylo léto a já jsem se z té nešťastné události vzpamatovala. Vyhřívala jsem se na sluníčku a užívala si teplého počasí. Léta plynula a já jsem byla stále unavenější. Už jsem prý nebyla hezká. Měla jsem ošklivou srst, byla jsem vypelichaná, břicho jsem měla hrozně vytahané. Moji páníčci se mě štítili. Už mě ani moc nekrmili. Nic mě u nich nedrželo, odešla jsem.

Šli se mnou dva mí kámoši. Jeden byl slepý a starý, nevím, jestli to zvládne. Možná to nebyl dobrý nápad, blíží se podzim. Musíme sehnat něco k snědku. Lidé nás odhánějí, křičí na nás. Někteří i hodí kámen. Musíme utíkat. Stále jsme nenašli nic k snědku. To bude krutá noc. Ráno jsme se probudili s prázdným žaludkem. Snad budeme úspěšnější. Občas jsme našli něco u popelnic, ale stále nás někdo odháněl. Proč nás nemá nikdo rád, vždyť jsme nikomu neublížili. Hlad už je nesnesitelný, náš starý kámoš už je dost unavený. Zase někdo křičí.

Ale najednou přišli lidé, kteří hovoří klidným hlasem, dávají nám něco dobrého. Toho musíme využít. Hlad je silnější, tak k nim půjdeme. Ale pozor, někam nás nakládají a odvážejí. Co se to děje?

Útulek!!! To je prý psí sirotčinec. No to jsem zvědavá.

Dali nás do výběhu spolu. Jsou tu boudy, misky s vodou a jídlem. Tak to není tak hrozný. Druhý den nás nějací lidé okukují. Prý vypadám hrozně. Ten chlap nám chtěl něco píchnout, ale nedali jsme se. Tak prý počkají, až se uklidníme. Já jsem zvědavá, tak pozoruji okolí, ale můj kámoš je zalezlý, lidem už moc nevěří. Starý, slepý kámoš je nějaký nemocný. Neměl jednoduchý život. Pojmenovali mě Klára, mého kámoše Čak a dědulu Čert. Za pár dní se Čert nehýbal, byl mrtvý. Škoda, konečně máme dostatek jídla a nikdo nám tu neubližuje. Tak jsem zbyla já a Čak. Jednou přišel nějaký pán, chtěl nás fotit. No to určitě. Pobíhali jsme sem a tam. Proč nás fotí, když jsme tak škaredí.

Docela jsem si tu zvykla. Dostatek jídla a pití, lidé, kteří na nás nekřičí a neházejí po nás kameny. Jen Čak stále nedůvěřuje. Já už se nechám i hladit. Chodí sem spousta lidí a někteří berou ostatní psí kamarády ven na procházky. Tak to já chci také. Musím to říct Čakovi, aby nebyl tak nabručený.

Blíží se zima. Rozdělili nás. Mě dali k holkám a Čaka ke klukům. Už nejsme venku. Konečně se ohřejeme. Docela se mi tu líbí. Chodí sem i děti, berou nás na vycházku. Čak je nemá rád, občas zavrčí. Stále mu domlouvám, ať na ně nevrčí nebo nebude chodit na vycházky. Naštěstí sem chodí venčit i dospělé paní, tak se ten bručoun dostane ven. Myslím, že si to tu docela užívám. Všichni mě mají rádi. Spousta lidí na mě kouká, že jsem zajímavá. Čas plyne docela rychle, stále se tu něco děje. Úklid, vycházky, krmení. Noví kámoši. Jsem tu už dva nebo tři roky. No už je ze mě starší dáma.

Teta si všimla, že se mnou není něco v pořádku, prý krvácím. Nic mě nebolí, tak to nevnímám. Jela jsem na vyšetření. Oholili mi břicho a prohlídli mě. Prý je to špatné. Musí mě operovat. No to je smůla, konečně jsem se měla dobře a teď asi umřu. Mám strach. Probudila jsem se. Hurá!! Jsem naživu. Mám na sobě nějakou síťku, zašité břicho, co mi to udělali??? Teta přišla, pohladila mě a říká, že to bude dobré. Měla jsem prý nádory na střevech. Tak mě rovnou vykastrovali, abych už nemohla mít štěňata. To jsem docela ráda.

Přijeli jsme zpátky do útulku, kde mě všichni s radostí vítali zpět. Od té operace jen kvetu. Přibrala jsem, mám krásný kožíšek a daří se mi dobře. Jen trochu závidím těm, co odjeli do nových domovů a já tu stále zůstávám. Přimlouvám se i za Čaka. Už se naučil i mazlit.

Vaše Klára.

Klára i Čak stále čekají v „Domově naděje" v Krupce u Teplic. V případě zájmu volejte na číslo 723 489 796 nebo 417 851 197, e-mail: utulek@lozteplice.cz.