Tibetská doga nebo též tibetský mastif patří mezi velmi stará pracovní plemena kočovných pastevců v Himalájích. Sloužila i jako hlídač klášterů a k hlídání dobytka. Historie tohoto plemene je však opředena mýty a tajemstvími. Některé prameny uvádí, že první zmínka o tibetské doze pochází od Aristotela (384 - 322 př.n.l.). Všechny akta z historie obdivují fyzickou i psychickou stránku tohoto dnes ještě ne tak rozšířeného plemene. V minulosti evropští kynologové (pro příklad Megnin, Siber, Strebel a Bylandt a další) byli fascinováni její funkcí v tibecké kultuře, jejím vzhledem a původem proto toto plemeno intenzivně šlechtili. Někteří z nich „tibeťandu" považovali za přímého předka dog a velkých horských plemen. Uvádí se dokonce, že jedna z prvních dog v Evropě byla poslána královně Viktorii indickým místokrálem lordem Hardingem jako dar.

 

 

Celkový vzhled: Tibetská doga je velice mohutný, dobře stavěný pes se silnou kostrou. Plemeno je vhodné pro práci ve všech klimatických podmínkách. Působí velice vyrovnaně a majestátně. Feny nejlepší formy dosahují ve dvou až třech letech, psi až kolem čtvrtého roku života.

Chování: Tibetská doga je velice věrná svým majitelům. Ochotně respektuje příkazy, není agresivní. Chová se jako ochránce.

Hlava je široká, těžká a silná.
Lebka měřená od týlu ke stopu shodná s délkou hřbetu nosu, může být i poněkud kratší. Lebka je velká s výrazným týlním výčnělkem.
Stop je dobře znatelný.
Čenich tibetská doga má čenich široký tmavě zbarvený dle barvy srsti s hodně otevřenými nozdrami.
Morda je čtvercového tvaru, široká, hluboká a plochá.
Čelisti se vyznačují pravidelným nůžkovitým skusem, ale i klešťový skus je přípustný.
Oči jsou hnědé v souladu srsti, ale čím tmavší, tím lepší, oválné a mírně šikmé, posazeny poměrně daleko od sebe a dodávají doze důstojný výraz.
Uši jsou středně velké, trojúhelníkovitého tvaru, visící blízko hlavy, skloněné dopředu, posazené mezi vrchem hlavy a okem. Když je tibetská doga ve střehu, uši jsou vztyčeny dopředu. Uši jsou poryty jemnou srstí.

 

Krk je silný, dobře osvalený, pokrytý „hřívou", která je u samců výraznější.
Hruď je plná, středně široká, dobře klenutá žebra dodávají hrudníku tvar srdce.
Ocas je středně dlouhý, posazený vysoko na zádech a nesený zpříma volně stočený na zádech.
Přední končetiny jsou rovné, celé pokryté silnou srstí.
Zadní končetiny - silné, dobře osvalené, správně zaúhlené, při pohledu zezadu jsou paralelní.

 

Pohyb dogy je lehký a pružný. Při chůzi vypadá velice rozvážně.
Srst má mít tibetská doga drsnou a silnou, s hustou podsadou, vrchní srst není tak dlouhá. Psi jsou více osrstěni než feny. Srst nesmí být nikdy kudrnatá ani vlnitá a hebká. Na krku a ramenou vytváří hřívu. Srst na ocase je huňatá, ocas je dobře porostlý. Zadní končetiny jsou dobře porostlé pouze v horní části vzadu.

Zbarvení: sytě černé s možností rezavého odstínu, modré opět s možností rezavého odstínu, dále zlaté, žlutohnědé až nachové. Hnědá barva by měla být v rozmezí od kaštanové k světlejším odstínům. Bílá „hvězda" na hrudi, malé bílé znaky na chodidle, jsou povoleny. Rezavé chlupy se objevují nad očima, kde jak se zdá, vytváří jakési „obočí"., vzadu na ocase, na spodních částech nohou. Tibetská doga může mít hnědé zbarvení na tlamě a kolem očí.