Ve 2.polovině 19. století bychom mohli vidět v Belgii množství psů, kteří hlídali stáda, ale měli zcela odlišnou barvu i typ srsti. Profesor Adophe. Reul z veterinární školy v Cureghemu do tohoto „chaosu“ vnesl určitý řád a považujeme ho za průkopníka a zakladatele plemene Belgický ovčák. 29.9.1891 vznikl v Belgii „Klub belgických ovčáků“ a 15.1.1891 profesorem A. Reulem zorganizována první schůzka belgických ovčáků, na které se sešlo 117 psů. To pomohlo písemně zjistit základní stav a provést výběr nejlepších jedinců. V dalších letech se k chovu využívalo pouze několika málo jedinců, kteří byli zdraví a bez vad. Belgický ovčák a jeho standard byl zapsán 3. 4. 1892 jako plemeno se třemi variantami srsti. Ale i přes toto „belgičák“ zůstával stále psem prostých lidí a jeho věhlas byl stále na stejně nízké úrovni. Až v roce 1901 byl 1. belgický ovčák zaregistrován v plemenné knize belgického kynologického svazu „Société Rogale Saint –Hubert“. Jeho milovníci dále pracovali na sjednocení belgických ovčáků a odstranění nedostatků. To se jim povedlo až v roce 1910, kdy typ i povaha byla ustálena. Belgický ovčák se dělí na 4 varianty.

1. BELGICKÝ OVČÁK MALINOIS

Jeho srst je podobná hladkosrstému německému ovčákovi. Je velice ostražitý, aktivní a v jeho instinktech je zakódováno hlídání a chránění. Na hlavě, vnější straně uší a spodní části končetin má velice krátkou srst. O trošku delší, ale stále krátká srst pokrývá i zbytek těla belgického ovčáka. Hustší by měla být na ocase a kolem krku. Na zadní části stehen je srst delší. Ve standardu FCI je povoleno pouze žluté zbarvení s úhlováním ( černé konečky chlupů díky nimž vzniká dojem černého poprašku, ale nikde nesmí být černá skvrna) a s černou maskou. Je uznávána i bílá barva na prstech či na hrudi, ale nesmí se objevit v příliš velké intenzitě. I přes jeho dobrou povahu a pěkný vzhled je 2 . nejméně oblíbeným belgickým ovčákem. S největší pravděpodobností proto, že soutěží s oblíbeným německým ovčákem, který je mu velice podobný. Belgický ovčák malinois se využívá jako společník, záchranář, pomocník i jako služební pes u policie, kde je velmi populární. Samozřejmě se vyskytuje i v agility a v tanci se psem. Cvičení obrany u malionoise

2. BELGICKÝ OVČÁK TERVUEREN

Je velice podobný GROENENDAELOVI, protože pochází ze stejného předka. Dokonce se příležitostně může stát, ze ve vrzích groenendaela se objeví štěňata „tervika“. Tento belgický ovčák se dá velice snadno vycvičit a má velikou schopnost se soustředit, asi proto se využívá u policie při vyhledávání drog, jako pomocník pro slepé či fyzicky postižené lidi, pro záchranářské práce a i v závodech hbitosti jako jsou agility, flyball a jiné se neztratí. Belgický ovčák tervueren je také využíván jako psí tanečník. I přes tyto vlastnosti ale musí mít při výchově tvrdou ruku, ale i porozumění jako ostatní belgičtí ovčáci. Má krátkou srst na hlavě, na vnější straně uší a na spodní části končetin kromě zadní strany předloktí. Od lokte až k zápěstí je srst dlouha – tzv. praporec. Dlouhá a hladká srst je po celém zbytku těla, ovšem v okolí krku a hrudi, kde tvoří límec by měla mít bohatší. Chlupy od základny ucha jsou zvednuté a „rámují“ hlavu, otvor sluchovou je chráněn hustou srstí. Srst, která je velmi hustá a dlouhá a tvoří tzv. kalhoty se nachází na zadní části stehen. Dlouhá a hustá srst na ocase vytváří praporec. Jako zbarvení je uznáno pouze žluté s úhlováním, nebo šedé s úhlováním, obě možnosti s černou maskou. Žluté se dává přednost. Žlutá barva musí být teplá, ale ne příliš světlá, nebo vybledlá. Toleruje se bílá barva na hrudi a na prstech, ale ne ve velké intenzitě. Prvky z tance se psem Tervueren

3. BELGICKÝ OVČÁK GROENENDAEL

Povahově i vzhledově je velice podobný tervuerenovi. Ale barva srsti může být pouze čená, popřípadě trochu bílých chlupů na hrudi a na prstech se toleruje.

4. BELGICKÝ OVČÁK LAEKENOIS

V ČR není moc rozšířen a je nejvzácnějším z belgických ovčáků. Byl to nejoblíbenější pes královny Henrietty a jeho jméno je dle Chaeteau de Laškem, rezidence, kterou často navštěvovala. Belgický ovčák laekenois je ještě více neústupný než jeho blízcí příbuzní. Má velice silnou vůli. Prokazuje se velice bdělou povahou. Je velice aktivní a dá se snadno vycvičit zkušeným chovatelem. Při styku s ostatními psi někdy může působit potíže. Jeho tělo kryje šesticentimetrová hrubá srst, která je charakteristická tvrdými a suchými chlupy. Ty se jeví jako rozježené a rozcuchané. Kratší je na hřbetě nosu, na čele, na končetinách, kolem očí a na tlamě. Ovšem osrstění čenichu je povinné. Ocas netvoří praporec. Zbarvení je žluté se stopami mírného úhlování a tmavé barvy na čenichu, hlavě a ocasu. Opět je uznána bílá barva na prstech a na hrudi ve slabé intenzitě. Lakenois